NÁVOD NA FACE-LIFTING

Letní povídka pro Víkend MF DNES. Na setkání s Naďou jsem byla zvědavější víc než jindy. Jestlipak se svěří, říkala jsem si. Měla by. Říkaly jsme si všechno, skoro všechno. Už od školy. Věděla jsem, že já se nesvěřím. Bylo na to brzy. Já jsem potřebovala vědět.

Neviděly jsme se rok a ona vypadala dobře. Opravdu dobře, když seděla proti mně a upíjela kafe. Mladistvěji než jindy. Lépe než já.

 „Nedá mi to, abych ti se špetkou závisti neřekla, jak pěkně vypadáš,“ řekla jsem.

„Ten důvod stojí za vyprávění,“ odpověděla a objednala láhev vína. Ne dvakrát dvě deci jako jindy.

„To bude tak dlouhý?“

„Bude. Nejdřív povídej ty.“

Vyndala jsem aktuální fotografii vnučky a život shrnula do několika vět. Byl stále stejný.

„Jsi na řadě,“ vyzvala jsem ji.

„Nejdřív si ťukneme. Na zdraví a na to, aby všechna naše rozhodnutí byla správná.“

Utřela si ústa ubrouskem a začala.

„Snad deset let uvažuju o liftingu. Víš, jak mě štval ten visící podbradek?“

Kývla jsem.

„Zmínila jsem se o něm muži. Prý si ničeho nevšiml. Čeho by si taky po těch letech všiml, už si mě neprohlíží. Říkala jsem si, že teď je vhodná doba. Na internetu jsem si zjistila několik klinik a částky za lifting. Na jedné z nich měli den otevřených dveří, tak jsem se objednala.“

„No a co?“

„Luxusní prostředí a příjemný doktor. Váhala jsem a on mi řekl: Když se nerozhodnete teď, tak už nikdy. Objednala jsem se.“

„Kdy?“

„Byla jsem tam v dubnu, termín mi dali na červenec. Šlo to rychle.“

Byl listopad. Měla čtyři měsíce po liftingu.

„Stálo to za to,“ konstatovala jsem.

Odmlčela se.

„Muže jsem více méně postavila před hotovou věc. Dcera mě podporovala.

„Je to poprvé, co chceš něco jen sama pro sebe. I když bych tě raději viděla na pěkné dovolené – za ty prachy,“ řekla mi. A abych ti vykreslila, jak naivní jsem přes všechny informace byla: do nemocnice jsem si vzala špunty do uší, knížku, brýle a kosmetiku.“

„Co je na tom naivního?“

„Špunty do uší mít nemůžeš, protože máš zafačovanou celou hlavu. Brýle jedině tak přes obvaz na gumičku, pokud zvládneš vstřebávat knižní příběh…. A obličej si ani neumyješ. Nepředkloníš se, neotočíš, nevyčistíš si zuby.“

„A měla jsi bolesti?“

„Ty ženská vydrží. Nebyly ostatně nijak velký a tlumily je léky. Na pokoj za mnou po operaci přišla anestezioložka a šeptla mi, že si na mě pan doktor dal záležet. Po jejím odchodu se ozvalo z vedlejší postele: „Vy jste tam byla pěkně dlouho. Víc než tři hodiny, šla jsem po vás. Já ale celkovou narkózu neměla.“

 „Tak jste to měla lepší.“

Na větší konverzaci jsem se nezmohla. Obličej jsem měla pevně stažený obinadly a hlavu jsem se neodvážila otočit. Navečer si začala čilejší sousedka stěžovat na hlad. Zatím jsem z ní nic neviděla. Jen část bílé kukly, když šla na záchod.

„Tak si řekněte o jídlo,“ zahuhňala jsem.

Já hlad neměla. Omámená dlouhou narkózou jsem s pomocí sester stěží došla na záchod.

Sousedka se svěřila, že jí dělali lifting krku. Několik let prý upozorňovala manžela na svou povislou kůži, ale on odpovídal, že nic nevidí. Tak si vezmi brejle, řekla mu jednou a zavolala na kliniku.

Sestra mě zvedla na posteli. Naproti mně seděla opuchlá tvář v kukle.

„Mohly bysme dostat něco k jídlu?“ ptala se sousedka.

„No já nevím…. První den nic nedáváme. Zeptám se,“ řekla sestra a zmizela.

„Jedině jogurt,“ oznámila za chvíli.

Nadšeně jsme souhlasily.

Ale ouha! Když jsem odtrhla víčko a nesla lákavou směs k ústům, stěží jsem je otevřela. Malá lžička byla příliš velká. Byl to problém, vpravit jogurt do úst. Podívala jsem se na sousedku. Opuchlina v kukle měla stejnou potíž. Uvědomila jsem si směšnost situace a přišel na mě nekontrolovatelný smích. Stejně i na sousedku. Dvě zříceniny v obvazech se nemůžou nakrmit… Položila jsem ruce na tváře a nutila se přestat. V obličeji jsem cítila napětí. Vzdala jsem se jogurtu, ale nutkání se smát bylo strašné. Za hodinu jsem cítila, že mi otéká levá tvář. Zaznamenaly to i sestry.  Prohlížely mě, nadzvedávaly obvaz.

„Za chvíli přijde pan doktor,“ řekly.

Přišel před půlnocí. „Budeme šít,“ oznámil a už mě vezli na sál.

Tentokrát to nebylo v celkové narkóze.

„Netušila jsem, že se uvidíme tak brzo,“ řekla sympatická anestezioložka.

Druhý den jsem byla schopná vstát až odpoledne. Levá tvář mi opuchla do nevídaných rozměrů a zbarvila se podkožním krvácením, které bylo důvodem reoperace. Levé oko se ztratilo v krvavém otoku. Byla jsem v krunýři obvazů, ze kterých koukala jen nezbytná část obličeje, sešívaná víc než Sparta

„Krvácení po osmi hodinách. Tohle se stane jedné z deseti,“ řekl doktor.

Ale utěšil mě: „Někdy vypadá taková tvář lepší než jednou šitá.“

Byla jsem totálně zdecimovaná. V depresi. Takový problém a za tolik peněz! Věděla jsem, že to muž jen tak nepřekousne, a to nevěděl o pooperační komplikaci.“

 „Ale dopadlo to dobře, když se tak na tebe dívám. Měly bysme si připít,“ zvedla jsem sklenku.

Napila se a chvíli hledala slova.

„Tohle není všechno. Muž se mě lekl, když mě vyzvedával. Decentně, ale viděla jsem to na něm. Celou cestu domů mlčel, jen se snažil, aby auto příliš nedrncalo…. V dalších dnech jsem řešila dva problémy: svou nemohoucnost a mužův vztek. Důsledky operace mě zaskočily. Celý noci jsem nespala, protože to na zádech neumím. Vyčerpaně jsem se ploužila po bytě, snažila se spát v křesle s bolavou, svědící a zpocenou hlavou v obvazech. Prožívala jsem hororový sen. Možná jsem jen nebyla dostatečně připravená. A pak ta manželova neochota. Byla překvapující. Nikdy předtím, za třiadvacet let společnýho života, jsem ji nepoznala. Vždycky byl přítelem v nouzi. Naše dohady v posledních měsících jsem brala jako něco přechodnýho. Doufala jsem v  pochopení a přátelství. Na moje huhňavý požádání mi sice rozmixoval polévku z pytlíku, ale nerad.

„Ty jsi na hlavu,“ řekl mi první den večer. „Takhle se vyřídit.“

Možná má pravdu, myslela jsem si. Mohli jsme si užívat horký léto, oživit náš vztah.

Doma mi nepomáhal. Musela jsem ignorovat fleky na podlaze, neumytý nádobí. Vařit nikdy neuměl, ale umíchat si vajíčka zvládal. Vztekle.

Kdybych peníze za operaci v hádce zašlapala do země nebo je roztrhala, bylo by to pro něj pochopitelnější. Na kontroly mě vozil. Neochotně. Dělal jen to, co musel, ale slovem mě nepodpořil, neutěšil. Místo konejšivýho pohlazení jsem brala uklidňující prášky. S antibiotiky a s těmi proti bolesti. Otoky se vstřebávaly strašně pomalu, hematomy ještě hůř.

„Ona je pořád modrá!“ vítal mě doktor při kontrolách.

Z depresí jsem se dostala po čtrnácti dnech. Fialová tvář slibovala efekt a unavená psychika začala být lhostejná. Toužila jsem po návratu do normálu třeba i s jizvami. Manžel se zklidnil. Byl smířlivější, bez agresivních slov.“

„A už je to dobrý?“

„Ne, není. Po šesti týdnech, kdy jsem byla soběstačná, odešel na podnikovou ubytovnu. Prý ta operace byla poslední kapkou. Teď žije v pronajatým bytě.“

„Rozvod?“

„Ano. Jeden lifting, jak vidíš, může zničit manželství. Jdi si za svým a zaplatíš za to.“

„Že bych si ho taky dala?“ zasmála jsem se.

„Pak musíš mít silnou motivaci a přátelský zázemí. Někoho, kdo ti připraví jídlo, umyje vlasy, poklidí. Kdo tě odveze na kontroly. Kdo s tebou bude souhlasit.“

„To přece není navěky! A řekla jsi o tom v práci?“

„Ne. Lidi mají předsudky.“

„Lituješ?“

„Nelituju. Poprvé v životě jsem udělala něco jen pro sebe bez ohledu na druhé. A vím, že naše manželství by se rozpadlo i bez liftingu. Měl pro mě smysl, i když jen dočasně. Nepružná kůže se za pár let prověsí,“ cvrnkla si prstem pod bradu.  „Ale nejsme i my tady dočasně?“

Souhlasila jsem. Zaplatily jsme a rozloučily se. Nadě jel autobus.

Milana, muže Nadi, jsem potkala asi před šesti týdny, měl v našem městě nějaké řízení. Snad bych ho nepoznala, ale on se ke mně hlásil.

„Jste to vy? Zdravím!“

„Dobrý den, tak co Naďa?“

„Abych pravdu řekl, ani nevím.“

Zarazila jsem se a on dal vysvětlení: „Nežiju s ní.“

„Jéžišmarjá! Po tolika letech?“

„Už se to nedalo vydržet.“

A tam, na ulici, se mi svěřil. Byla to slovní průtrž. Asi musel někomu říct, že to, co udělala,  nemá obdoby. Že si dala rozřezat obličej. Že utratila spousty peněz a trpěla naprosto zbytečně. Takovou věc on bral jako čin psychopata. Ve chvílích bezmoci jí pomohl, ale s naprostou nechutí. Kvůli ní vztekem nespal. A abych se nezlobila, že mě tím obtěžuje, s nikým o tom nedokázal mluvit… Předpokládá, že já jsem normální.

Od té doby jsem se s ním viděla už třikrát. Zdá se, že náš vztah má budoucnost. Moje manželství je totiž taky v troskách. Ale mám dilema: Milan nebo lifting?